Muzikantský život je bláznivá, neřízená střela. Člověk nikdy neví, jak dlouho
poletí na nebi, kdy a kam dopadne a rozpadne se v prach zapomnění. Měl
jsem štěstí. Mohl jsem se dotknout mysteria hudby a potkat úžasný lidi, s kterými
jsem si na tom hvězdném nebi zalétal.
Nezačal jsem psát tuto knihu, protože bych se chystal pověsit kytaru na
hřebík. Nechci ani jako rockový veterán bilancovat a udělat si svůj pomníček
slávy. Ale každá rocková star v sobě má kus sebestředného vidění světa a pocitu
výlučnosti, jinak by se nepostavila suverénně na pódium a neřvala by do
světa svoje názory.
V padesáti jsem se ocitl na křižovatce. A dostal chuť vyprávět o svém zběsilém
letu plném hraničních turbulencí i slunných období klidu. Z Nakladatelství
Lidové noviny mi nabídli vydání autobiografické knihy.
Její zrod měl řadu peripetií. Dokončení se protahovalo, ale nakonec to bylo
dobře, protože jsem získával odstup. Původně to měla být kniha rozhovorů.
Požádal jsem Ondřeje Konráda a Marii Reslovou, aby mě zpovídali. S Ondřejem
jsme ale po pár sezeních zjistili, že jsme oba hodně vytížení. Nemohli jsme
se nějak na dalším pokračování sejít. Kniha uvízla na mělčině.
Po čase se mnou pokračovala jen Marie. Strávila se mnou mnoho odpoledních
čajů u nás doma, Na Kloboučku nebo v klubu Divadla Na zábradlí
a zpovídala mne „do naha“. Čím víc jsem se svěřoval, tím víc jsem odbourával
autocenzuru a mluvil otevřeně i o hodně intimních věcech. Bylo natočeno
mnoho hodin povídání. Velkou část z nich přepisoval můj starší syn Michal,
který tak strávil s mými vzpomínkami skoro celý měsíc. Uvědomil jsem si dodatečně,
že jsem se mu prostřednictvím této zpovědi vlastně úplně odhalil,
a objasnil mu tak některé detaily mého života, o kterých ani nevěděl.
Z části těchto materiálů Marie sestavila rozhovory Na vlnách a Pod taktovkou
Ropotáma. Z další části a fragmentů rozhovoru s Ondřejem Konrádem
jsem ve svém počítači dával dohromady autobiografické povídání o hudbě
a životě, které jsem postupně doplňoval o další a další vzpomínky. Během
procesu „uzrávání“, kdy jsem se hrabal ve své minulosti, vypluly na povrch
věci a okolnosti, které s odstupem času dostaly nové zabarvení a významy.
Vybavily se mi i momenty z raného dětství, které jsem měl v sobě hluboko
zapomenuté.
Žil jsem tou knihou, psaní mě bavilo, působilo jako terapie i procházka
minulostí a vyrovnání se s ní. Nakonec jsem vynechal jen nejintimnější pasáže.
Redakčními patronkami mi byly Marie Reslová a Galina Tomíšková. Ze
svého archivu fotek jsem vybral ty „pravé“. Finální výtvarné úpravy knihy se
ujal Tomáš Didunyk a o grafické lesy kytar na předsádkách se postaral David
Havran Spáčil.
Toť vše.
Díky Marie, že jsi to se mnou vydržela.
Díky Galino za trpělivost a vstřícnost.
Díky brácho a tati, že jste mi vyšli vstříc.
Díky Míšovi, že to přetrpěl.
Díky Ondřejovi
Díky všem přátelům a muzikantům,
s kterými jsem zažil dobré i to špatné.
Děkuji všem nejbližším, že mi dali souhlas s uveřejněním.
Děkuji Zdeně, Báře, Karolině
Pokud jsem se někoho v této knize dotknul,
nebo na někoho zapomněl, tak to napravím příště.
Díky Vladimírovi Králíčkovi
Tomášovi a Havranovi
Díky sponzorům
Díky fotografům